Z celkové nabídky oscarových filmů za rok 2022 byl tento film společně s Trojúhelníkem smutku ten, na který jsem se těšil úplně nejvíc. To víte, když v roce 2017 šli do kina Tři billboardy kousek za Ebbingem, které jsem považoval za jeden z nejlepších filmů téhož roku, tak jsem byl řádně natěšen na další kousek, který nám Martin McDonagh přichystal. A nyní je třeba z toho vyvodit řádný výsledek a shrnutí mých pocitů.
Na rovinu si řekněme, že Tři billboardy to nepřekonalo ani zdaleka. Na stranu druhou bych Víly z Inisherinu z oscarové nabídky určitě zařadil mezi tu lepší polovinu. Co lepší polovinu, s velkou pravděpodobností bych jej subjektivně zařadil na tzv. bednu. Pokud se tedy budeme bavit pouze o kategorii nejlepší film.
Mně se líbí, že filmy Martina McDonagha mají příběh, který opravdu o něčem je. Tentokrát je příběh zasazen na odlehlý ostrov poblíž Irska a sledujeme dva kdysi nerozlučné přátele, kdy se ale jeden z nich zničehonic rozhodne přátelství bez udání důvodu ukončit. Už když jsem si četl tento obsah, o čem film je, tak to ve mně vyvolalo ohromnou zvědavost. Proč by něco takového dělal? Zničehonic? Nebo mu ten druhý kamarád něco udělal a on se rozhodl pro ukončení přátelství? A co mu udělal? Musím to vidět. Velmi poutavý námět, který ve vás vyvolá zvědavost a to jste ještě neviděli ani jedinou scénu filmu. Tohle by chtěl mít zcela jistě každý film.
I když by člověk po Třech billboardech mohl mít velká očekávaní, vyloženě zklamán být nemohl. Já dostal skvělý film, zasazen do prostředí McDonaghových předků s vtipným irským akcentem, kdy si říkáte, že to snad ani není angličtina. Je tedy pravdou, že i já jsem finále čekal daleko víc vygradovanější, vypjatější a vyhrocenější, ale celkově jsem byl velmi spokojen. Film je černohumorný, morbidní, bizarní sám o sobě s ještě více bizarními postavičkami na ostrově.
Nejlepší na tom je, že i přesto, jak je ten příběh bizarní, jsem byl naprosto v pohodě s tím to sežrat i s navijákem a opravdu věřit tomuto smyšlenému příběhu, že by se opravdu klidně mohl stát. A úplně nejradši na příbězích Martina McDonagha mám to, že jsou naprosto nepředvídatelné a nemáte absolutně žádné ponětí o tom, jak se bude příběh dále vyvíjet, jak budou postavy reagovat, co bude následovat v další scéně.
K tomu všemu můžeme připočíst excelentní herecká představení pánů Colina Farrella a Brendana Gleesona. Bohužel ani jeden z nich svou oscarovou nominaci neproměnil. Ba co víc, Víly z Inisherinu si ze svých celkových 9 nominací neodnesli ani jediného Oscara. Nejvíc mě to mrzí asi u nominace u Brendana Gleesona za vedlejší roli a taky za původní scénář. V těchto dvou kategoriích vypadala výhra nejschůdněji, ale bohužel to nevyšlo ani v jednom z případů.
Martin McDonagh svůj následující film zpravidla vždy natočil v rozmezí 4-5 let. Já se už nyní těším na jeho další příběh s černým humorem a sarkasmem. Nezbývá než se rozloučit a snad v roce 2026 nebo 2027 na shledanou.