Víme, jak to dnes vypadá na východní frontě, tzn. mírně řečeno hodně na hovno a proto se pro změnu na chvíli podíváme na frontu západní. Zdali tam je klid a nebo co se tam vlastně děje…
Povinnou četbu jsem ve škole moc nečetl, protože jak známo, co je povinné, je taktéž mírně řečeno na hovno, tím pádem jsem knihu Na západní frontě klid, kterou napsal Erich Maria Remarque povinně odložil na neurčito. Dnes už tedy jen po víně. Hlavně po víně nepovít dítě, to už by nebyl klid ani na západní, ani na východní frontě. No nic, zpět k tématu. Bohužel jsem – a to je velká hanba a mezera v mém filmovém vzdělání – neviděl ani první film Na západní frontě klid, který byl podle této knihy natočen v roce 1930, který dokonce získal před těmi více než 90 lety Oscara za nejlepší film. Shame on me.
Nicméně zpět do letošního roku a k nejnovějšímu počinu. Jak už se stalo v posledních letech zvykem, Netflix na Oscarech musí mít taktéž nějaké zastoupení. Ne, že bych to po obecné rovině kritizoval, jen tedy bohužel v roce 2022 to po filmové stránce na Netflixu byla docela bída. Mám pocit, že se u nich ještě spekulovalo o tom, že by vyslali Glass Onion, což by byla úplně trefa mimo, tento film se moc nepovedl oproti geniální jedničce Knives Out, tudíž se to muselo vzít jakýmsi vylučovacím způsobem a tak nám z toho pro Oscary nakonec vypadlo Na západní frontě klid.
Mé hodnocení tohoto nejnovějšího snímku bude omezeno právě tím, že jsem neviděl dvě předcházející filmové zpracování. Již zmíněný Na západní frontě klid z roku 1930 a poté ještě televizní film z roku 1979. Oba tyto snímky jsou na ČSFD hodnoceny daleko lépe než tento nejnovější. Poslední film budu i přesto hodnotit spíš neutrálně, nezatížen zhlédnutím dvou předcházejících filmů.
Příběh sleduje partu studentů, kteří se nechají nadšeně naverbovat do války, jenže po příjezdu na frontu záhy zjišťují, že to vyrábění mrtvol není vůbec žádný med a přichází kruté vystřízlivění. Film jako takový mě nenudil, na druhou stranu se ale nekonal ani žádný wow efekt po příběhové stránce. Po celou dobu jsem se spíš kochal digitálními efekty, které jsou opravdu vyšperkované. A to je možná ono. Mám trošku obavu, zdali právě vizuální efekty nezastínily příběhovou stránku filmu a zdali nedošlo k otřepanému klišé, kdy forma zvítězila nad obsahem. Protože nad vizuální stránkou jsem celou dobu uznale pokyvoval hlavou, zároveň ale nemůžu říct, že by se mě tento film nějak emočně dotknul.
Ať tak či onak, na Oscarech tento snímek dopadl nad očekávání velmi dobře. Z celkových 9 nominací proměnil ve vítězství hned 4 z nich. V hlavní kategorii „Nejlepší film“ se mu vyhrát nepodařilo, nicméně v kategorii „Nejlepší mezinárodní film“ jakožto německý film už ale ano. A abychom doplnili čtveřici, získal dále Oscara za nejlepší kameru, hudbu a výpravu. Byl také nominován v kategorii nejlepší zvuk, kde se objevila mezi nominovanými zvukaři také česká stopa v podobě zvukaře Viktora Prášila. Proč zmiňuji tento fakt nevím, třeba proto, že vlastenci mohou být pyšní, avšak já vlastenec nejsem, tím pádem to zdá se píšu jenom proto, abych měl o dva řádky delší odstavec a zároveň na dálku gratuluji k úspěchu. Tak na shledanou příště…