Existují videa sportovců, kteří dosáhli svých největších sportovních výkonů, vyhráli olympijské hry, světový pohár, grandslam nebo třeba mistrovství světa. Novináři se jich po jejich vítězství ptají na jejich dojmy, myšlenky a pocity. A sportovci se jen debilně usmívají, neví nebo nemají co říct, zato mají blažený pocit po celém těle a nedovedou v přítomném okamžiku vyjádřit své pocity. Přesně takto bych reagoval já, když by se mě někdo zeptal na mé pocity po skončení druhé části filmové Duny. Zkoprnělost a otevřená huba.
Jestli existuje filmová audiovizuální dokonalost, právě ji vytvořil Denis Villeneuve a překonal nejen již tak geniální první díl, ale překonal i sám sebe a natočil svůj nejlepší film. Ten snímek je neskutečný filmový náhul, masivní námrd, těžkotonážní jízda a nejorgastičtější orgie, které jsem v kině kdy zažil. Od prvního zvuku, od prvního obrazu jsem seděl zařezaný do sedačky, která mi mistrovsky Duněla pod prdelí od Hanse Zimmera, kdy mi zvukové vibrace prostupovaly celým tělem, skoro jsem nemrkal, aby mi něco z filmu neuniklo, rameno vykloubené, ruce navzájem zdrcené a propocené a celý film jsem se nehnul a byl jsem v jedné jediné poloze, protože mě to natolik požralo, že jsem nebyl schopen se hýbat.
Tento počin snad ani nejde s ničím srovnávat. Můžeme najít akorát jisté asociace například s Pánem Prstenů. Obě díla jsou podle knižní předlohy. U obou se říkalo, že jsou údajně nezfilmovatelná. Zároveň oba páni režiséři ukázali nejen, že jsou, ale natočili jedny z nejlepších filmů vůbec. A v neposlední řadě se na Pána Prstenů: Dvě věže nemůžete podívat, aniž byste předtím neviděli Společenstvo, stejně jako se nemůžete podívat na druhou část Duny, aniž byste předtím neviděli první část. Nedávalo by to žádný smysl.
Ještě v žádném jiném filmu jsem nezažil, že by z každé jednotlivé postavy, která se ve filmu objeví, šel takový respekt jako v Duně. Každá z významných postav má svůj vlastní osobitý charakter. A hlavně – byl zde vytvořen jeden z neikoničtějších záporáků, který kdy vstoupil na filmová plátna. Feyd-Rautha ztvárněný Austinem Butlerem dostal při představení takové entrée, ze kterého šel strach a mrazení v zádech. Tato jediná černobílá sekvence ve filmu, kde celé tribuny, celý dav, celé vojsko vyvolává jeho jméno je brutální asociace na fašistický režim, nicméně tak uvěřitelná, že to skoro vypadá, že se díváte na dokumentární historické záběry.
Nebavíme se tady ale jen o Austinu Butlerovi. Ve filmu se sešla aktuální světová herecká smetánka. Ať už jsou to herecké legendy v podobě Christophera Walkena, Stellana Skarsgårda, Joshe Brolina nebo Javiera Bardema a nebo mladé hvězdy, které už si stihli udělat ve světě velké jméno jako Timothée Chalamet, Zendaya, již zmíněný Austin Butler, Léa Seydoux nebo Florence Pugh.
Když odmyslíme celý megalomanský příběh o pomstě a akční scény, vyjeví se nám nádherná lovestory, která se pomalu táhne celým příběhem. Tady ale žádný typický americký patos nečekejte. Kdepak. Denis Villeneuve celý příběh zvládl zcela bez něj a přitom je to zvládnuto přesně akorátně, precizně, decentně, zároveň dojemně a fandíte jim jako nikomu. Kam se hrabou kdejaké romantické filmy, které se o to vyloženě snaží. Tady se o ždímání emocí nikdo nesnaží a přesto nebo právě proto to funguje a je to snad nejepičtější lovestory ever, která zároveň shakespearovskými motivy pomrkává na Romea a Julii.
Tohle se nestává v kinematografii často. Tohle je jeden z nejlepších filmů, který byl kdy natočen. Tohle je jeden z nejlepších filmů, které jsem já kdy viděl. Po skončení promítání sedím nehybně v sedačce, debilně se usmívám a nehodlám tuto pozici opustit. Na této sedačce hodlám sedět do té doby, dokud mi nepustí třetí díl této ságy, protože konec tohoto filmu doslova rozkopl dveře do třetí části. Již je oficiálně potvrzena. Snad na ni nebudeme čekat moc dlouho. Stejně tak nehybně sedím i po druhé projekci. Jednou bylo málo.
Tento film je zářez, který se zapisuje do světové filmové kinematografie nejtučnějším písmem, stává se jedním z největších filmových děl vůbec, Denis Villeneuve je guru, mág a druid a s Christopherem Nolanem největší filmový vizionář dnešní doby. Tento film je průlomovým okamžikem, stejně jako byl kdysi průlomovým Titanic nebo Avatar. Jako byste poprvé viděli například Pána Prstenů. Klidně můžeme vzpomínat a sázet jeden průlomový film vedle druhého. Já jen říkám, že Duna: Část druhá teď nesmazatelně patří mezi ně a já můžu s čistým svědomím upravit svůj osobní žebříček nejlepších filmů, které jsem kdy viděl a po třetí části můžu stejně tak v klidu umřít. Lebo nic lepšího už nebude.