Včera večer jsem si připravil podklady k naší malé ranní poradě. Podklady znamenají, že jsem si na papír formátu A4 napsal několik bodů a k nim heslovitě pár slov, které mají značit mé podněty tzn. jaké věci jsou ke zlepšení ve firmě, co mi vadí, co mě sere a tak dále. Abych byl přesnější, těchto bodů je více než 10. Zatím.
Ráno jsme tedy přišli do kanclu a šéfka užuž spustila svou smršť. Čaj si udělejte, kávu si udělejte. Sedněte. Měla tam dokonce pro každého na talířku nachystané jahody a nakrájený meloun. Chápal jsem to stylem, jakože vy seďte, jezte, pijte, zacpěte si hubu jahodou nebo kusem melounu, já si vezmu slovo, vás k němu nepustím, ať mi do toho moc nekecáte. Upřímně, nějak podobně to opravdu bylo.
Když jsem jí včera posílal zprávu, že chceme nějaké věci probrat, určitě musela přemýšlet a některé věci odtušit, které by to asi tak mohly být. Začala tudíž hned svůj monologový generátor slov, ať ji nikdo nepředběhne.
Že toho bylo teď hodně, že nám teď vyšly ty železnice (myšleno výběrové řízení), že to bylo teď hektické, ten první týden, kdy se železnice rozvážely, že je furt ve stresu, že chtěla tu schůzku taky udělat, že není čas, že se nestíhá a do toho prý ty nemoce a blablabla….
Tou nemocí myslela mou nemocenskou před měsícem (od 9. 5. do 23. 5.), kdy jsem byl 14 dnů doma. Jak kdybych za to nakonec mohl, že jsem byl nemocný. Člověk zažívá nejhorší stavy v životě, týden ve čtyřicítkách, myslí si, že chvílemi umře a nakonec vám div ne nevyčte, že jste nemocný. Paní šéfová, taky býváte nemocná a taky si musíte někdy lehnout. Přecházet nemoc a chodit s ní mezi lidi není úplně zodpovědné a navíc se Vám nemoc nejen že vrátí, ale o to silnější. Každopádně pro příště si svou nemoc zkusím lépe naplánovat, aby to náhodou někoho neobtěžovalo.
Zpět ale ke schůzce. Zkrátka začala plácat, zakecávat, obkecávat, prostě samá vata a nic moc podstatného. Lidově by se asi řeklo – krindy pindy, láry fáry nebo kecy, prdy, beďary. A já jsem hned věděl, že dnes tady toho moc neprobereme. Zkusíte začít větu, načež vám do toho skočí a řekne, že já vás hned nechám mluvit.
Máme v kanclu jeden počítač, který je věčně obsazený šéfovou. Když tam něco potřebujeme s kolegyní, nemůžeme tam jít, protože je obsazený šéfovou. Šéfová sama před několika měsíci slibovala, že se bude stěhovat někde jinde, ať tam můžeme pracovat. Doteď se nepřestěhovala nikam. Pak se člověk dozví, že tohle slibovala už dávno a pořád nic. Slibem nezarmoutíš, řekl klasik. Tohle byla třeba věc, o které sama začala mluvit. Já vím, že bych tady neměla být. No neměla. Hlavně, že to víte a hlavně, že to slibujete několik měsíců a hovno hovno zlatá rybko. Jak by opět řekl klasik.
Podařilo se mi akorát ve zkratce a rychlosti zmínit věc, co se týká logistiky. Chtěli jsme s kolegyní, ať logistiku nechá na nás, kolegyně je ta, která přijímá objednávky, já jsem ten, který rozváží, my dohromady máme být ti, kteří se mají domlouvat, co se kdy a jak pojede. Jenže praxe je taková, že šéfová do toho neustále kecá. Tak jsem navrhoval, že bychom ocenili, kdyby to nechala na nás.
To je vlastně jedna a zároveň jediná věc, která se mi tam podařila zmínit. A tím zmínit myslím opravdu JEN zmínit.
Správná pracovní schůzka má vypadat, že se řeknou věci, které se podařily, dále věci, které se chystají, nastíní se týdenní plán, nějaký plán do budoucna a pak se ptát samotných zaměstnanců přesně na ty věci, které jsem zmínil na začátku textu tzn. co Vás sere, co Vám vadí, jak se Vám tady pracuje, jaké jsou Vaše nápady, připomínky, poznámky, podněty ke zlepšení, zkrátka zajímat se o zpětnou vazbu těch lidí, kteří tu práci dělají. Ale když vidíte, že si vezme slovo, zakecává věci a pak Vám na jiné schůzce vypráví o tom, jak se někdo z rodiny vysekal na kole, tak prostě víte, že ji absolutně nezajímá, co ji vlastně chcete říct a navrhnout. I kdyby to opravdu bylo ku prospěchu firmy. Mě ale zase naopak nezajímá ta vata okolo. Je to člověk, kterému když něco říkáte, tak zároveň můžete v přímém přenosu pozorovat, že je úplně někde jinde a vůbec vás nevnímá.
Výsledkem celé ranní schůzky vlastně nebylo nic. Dopadlo to na hovno. Pozitivně můžu brát alespoň mou snahu. Chtěla sama navrhnout schůzku, nenavrhla nic. Kdybych to neinicioval já, tak schůzka není doteď. To je pořád mělo by se, mělo by se, ale ve výsledku neudělá se. Není pořád čas, ale čas na své zaměstnance si člověk udělat musí, je to její povinnost. Chtěla, chtěla, nojo ale neudělala. A tak dále. Takže podnětů mám stále hodně a neprobrali jsme ani co se za nehet vejde. Na druhou stranu jsem ráno přemýšlel, že tím, jak neposlouchá, vychrlit na ni vše najednou by absolutně nebylo efektivní, nemělo by to žádný smysl a šéfka by to stejně zapomněla, ani by nevnímala, nepobrala a nic by si z toho nevzala. Tudíž po velmi malých krůčcích se budeme snažit o nápravu, o dolaďování a doufat v lepší zítřky. Amen.