Stalo se evergreenem, že dnes šéfka řekne, že zítra ráno pojedete do nějaké firmy a když ráno přijdete do práce, řekne Vám, že jedete úplně někde jinde. Člověk se tedy připravuje na něco a ráno je mu to totálně zborceno. Připravuje se na něco, co nepřijde. Vlastně se v této firmě nemůžete připravit vůbec na nic. Nemáte tam jistotu vůbec v ničem. Můžete si být jisti jen tím a připravit se pouze na to, že když se něco řekne, když šéfka něco řekne, tak to neplatí. Můžete si být jisti tím, že skutečnost je úplně jiná. Jinými slovy máte jistotu pouze v té nejistotě. Nicméně o tomto dnešní příběh nebude.
Hned ráno se dozvím, že se nahromadilo několik firem, které jsou na suchu. To v naší hantýrce znamená, že vodu, kterou jsem jim minule dovezl, vypili a s největší pravděpodobností jim už žádná nezbyla a tím pádem zůstali tzv. na suchu. Tato situace nastala opět z jasného důvodu, že se rozváželi minerálky železnicím na úkor galonů. Dalo se přednost železnicím, které tolik nespěchají místo firmám s galony, které jsou ve skutečnosti primárnější. To je jeden problém, který na sebe nabaluje další. Druhým problémem je, že firmy, které zůstaly na suchu, volají mé kolegyni, která je na infolince a všechno to nakonec schytá ona. Ona, která za nic nemůže. Tohle už mě nasralo a šel jsem s tímto za šéfkou.
Povídám: „Heleďte šéfová, přebírám velení, už se na to nemůžu dívat, jak tady nic nefunguje. Jděte domů.“
Povídám: „Prosím Vás, když jsme se včera bavili o logistice, tak jsem tím měl na mysli všechno, nejen logistiku rozvážení minerálek do železnic, ale i logistiku galonů.“
„Však jo, však jo, teď to byl první týden rozvozů železnic, teď toho bylo hodně….“ odpovídá, čachrujíc mezitím s papíry, čímž bylo hned jasné, že pořádně neposlouchá a možná ani neví, na co reaguje.
Dále jsem jí vysvětlil, že teď je na suchu plno firem, že jsou naštvané, že to schytá má kolegyně a že tohle je prostě špatně. Načež ona odpovídá, že je to špatně, opět zopakovala, že toho teď bylo hodně a nakonec prohlásila, ať naštvané klidně jsou. A tímto, dámy a pánové, tomu nasadila úplnou korunu, protože jestli takhle chce přistupovat k zákazníkům, tak firma dlouho nevydrží a zákazníci se na nás vyserou, když my budeme srát na ně. A nebo ano, ať naštvané jsou a má kolegyně přestane brát telefony a můžeme to rovnou zabalit a jít domů všichni, vždyť je to jednoduché jak facka. Železnice je kšeft „jednorázovka“ v jistém slova smyslu, protože bude muset po čase znova proběhnout výběrové řízení, zatímco galony se do spousty firem vozí každý týden, do některých dokonce dvakrát týdně. Takový přístup k zákazníkům má někdo, kdo by naopak s nimi měl udržovat dobré a vřelé vztahy. Ale ono ne, ono je lepší to pak žehlit a látat, až když zákazník chce odejít.
Neměl jsem zkrátka pocit, že by ji to zajímalo, že by tomu věnovala nějakou pozornost, pořád si jede svoje a blábolí, ani tě pořádně nepustí ke slovu, vymluví se, řekne si co potřebuje a pak to zakončí slovy „tak jo, tak zítra naschle.“ A je konec.
No nic, naložil jsem se a jel jsem si po svých. Odpoledne jsem ještě zajel s autem do servisu, protože si před pár dny někdo vzpomněl, že mám zkontrolovat olej. A ejhle, olej přešvihnut o skoro 10 000 km a už dávno měl být vyměněn. Ale zase, dělba práce nefunguje, nikdo to nehlídá, nikdo za to nebere zodpovědnost, nikdo neřekne, kdo za to má nést zodpovědnost. I v tom servisu mi na rovinu řekli: „hele hlídej jim to, oni jsou prasata.“ No bodejť by něco takového neřekli, musí to vědět nejlépe, když jsou s nimi snad i do rodiny, pokud se nepletu…
Když jsem odcházel domů, předal jsem šéfce potřebné věci a ona si mezi tím jela svůj monolog, prostě tak, jak jsem již zmiňoval. Během dne ještě asi 2x zmínila, že od zítra nám předává ty železnice a už si to budeme řídit sami. No ne asi. Dělá, jak kdyby nám něco slavnostně předávala. Ten seznam jsme měli mít od začátku k dispozici já a má kolegyně a to bez opulentních keců. Ne, že nám něco slavnostně předává, to jsme měli mít my automaticky. A nikdo nám do toho nemá kecat.