V tomto článku nebudu psát o žádné fotbalové organizaci či organizacích ve smyslu společnosti, nýbrž o vlastní činnosti, vlastní iniciativě, o organizování fotbalové sešlosti, která vychází z mé vlastní vůle. Povím Vám, milé děti, příběh, který se skutečně stal.
Je tomu už dlouhých obrazně řečeno 100 let, kdy jsem naposledy nakopl balón do brány, přitom si ukopl malíček na pravé noze, zakopl na rovné zemi o vlastní levou nohu, rozkopl trávník a zároveň vykopl krtka ze země, který skončil v bráně taky. A jelikož mám zatím stále obě nohy, a zatím stále obě funkční, přišlo mi škoda je pořádně nevyužít a pocítil jsem po mnoha letech pocit jakési vnitřní prázdnoty po prachobyčejném kopnutí do meruny. S kamarádem jsme tedy nejdříve společně hořekovali, jak nám ono nahánění kulatého nesmyslu chybí. Nejdříve jenom tak, pak nad vychlazených škopkem jenom proto, abychom to společně odprokrastinovali na neurčito. Po uplynutí určité doby jsme se k tomuto velmi ožehavému tématu společně ve velkém stylu vrátili právě v momentě, když jsme sledovali náš zápas na EURU 2020 proti Chorvatsku. Samozřejmě opět nad škopkem. Opět nastala bouřlivá debata, až nakonec.. po všem tom společném hořekování, lamentování a kňourání nastal velký zvrat v příběhu. Kamarád oznámil, že nic organizovat nebude. Zvrat, překvapení, nečekaný velký filmový twist.
Po oné prokrastinaci tématu na neurčito se to dalo sice očekávat, ale i přesto.. Míč je jeho, tudíž by se mohl člověk dovtípit, že by mohla být jeho i organizace. Ty máš chuť si zahrát? Máš. Já mám chuť si zahrát? Mám taky. Máme míč? Máš, ale je rozbitý. Rozbitý, ale dá se opravit. Jako by se stalo a máme už i opravený míč od opraváře míčů. Tady vám nechám prostor na meditaci a přemýšlení, protože chápete, že existuje povolání opravář míčů? Člověk by řekl, že rozbitý míč prostě jen zakopne do nejbližší škarpy a koupí nový. Jsem už asi taky materialisticky rozmazlený. Ach ta dnešní mládež…
Každopádně slova byla vyřčena jasně, organizovat nic nebude. Ať už to bylo z důvodu, že nechce, nebo nemá náladu a energii něco domlouvat je v podstatě jedno, jedním dechem však dodal, že pokud to zorganizuje někdo jiný, přidá se rád. Zároveň je tímto z obliga. Tak to je výzva, vrtalo mi hned hlavou. Sám pro sebe jsem si tento nápad nechal v hlavě uzrát asi na 2 týdny. Po 2 týdnech jsem se rozhodl vydat na procházku do své rodné dědiny, kde bylo vybudováno nové školní hřiště. Nové už možná 2 až 3 roky, ale už tam nebydlím, takže pro mě nové. Pěkné, docela dost velké tartanové ihrisko na fotbal, basketbal, nohejbal s běžeckým okruhem kolem něj. Takzvaná multifunkční krása z dotací od Evropské unie. No neber to. A jelikož je vybudováno z dotace, tak je naprosto free pro každého, kdo si chce zahrát. A jelikož jsem na tom místě hrával jako malej hoch, kdy ještě místo tartanu byla antuka, a když člověk proběhl, tak se zvedl velký oblak oranžového prachu, chtěl jsem ono posvátné místo posvětit či znesvětit (každý jak chce) svou přítomností po letech nic nedělání a nehrání ničeho.
Tak jsem si řekl, že se do toho pustím. Vezmu si organizaci na sebe. Je to vždy velmi ošemetná věc, protože víte, že vám to něco zkomplikuje. Vždycky. A ještě lépe řečeno, ne NĚCO, ale NĚKDO. Nejvíce komplikovaná věc jsou lidé samotní. Takže máme KDE hrát, máme s ČÍM hrát, ale největší a nejobtížnější otázka je s KÝM budeme hrát a KOLIK nás bude. Postup byl tedy jasný. Napsat pár lidem, zeptat se, jaké plány mají na neděli a ať vezmou, koho mohou, protože když nás bude víc, nebudeme se bát vlka nic. A taky se nebudeme bát sestavit 2 týmy, které si proti sobě zahrají.
Tak tedy jdeme na to. Zkouším prvního kámoše. Pojmenujme si jej třeba Modrič. A nebo ne, Modrič jsem já. Tak to bude Oranžovič. A tenhle Oranžovič má v neděli čas. Dobrý začátek a rozjezd. Snad i nečekaný. Zkouším druhého kámoše. Zelenič. Odpověď Zeleniče: nejspíš nic, ale MOŽNÁ pojede ještě s nějakým jiným kámošem pryč. Takže máme v podstatě odpověď ano i ne zároveň. No nevadí, jedeme dál. Zkoušíme třetího. V neděli pracuje, takže nic. Zkouším tedy sestru. Nic nemůže na 100% slíbit, ale MOŽNÁ jo a MOŽNÁ bude ještě s někým, tak by případně přišli dvaja. Tak výborně, to jsme zatím já a první kámoš – Modrič a Oranžovič – zbytek jedno velké MOŽNÁ. Zatím to vypadá na velkolepé utkání Ligy mistrů na velkém hřišti jeden na jednoho. Nebo dva na nikoho.
Dále zkouším kamaráda z rodné dědiny, to je držák a jistota. Červenič. A hele, v neděli má čas a není žádný problém. Držák a jistota se potvrzuje. Jsme jistojistě UŽ 3. U každého znova apeluji na to, kdyby o někom ještě věděli, ať se optají a berou všechny.
Malinký zádrhel měl přijít v průběhu týdne. Já tuto fotbalovou sešlost plánoval od pondělí na konec týdne – na neděli. Na neděli na 13 hodin po obědě. Zelenič, ten který MOŽNÁ, oznámil, že nakonec nepojede s kámošem nikam, tudíž bude mít nakonec čas. Výborně, to bychom byli 4. Zároveň ale zosnoval plány, jak mi to trošku začít komplikovat. Volá mi s tím, zda ten fotbal nechci přesunout na pozdější hodinu kvůli tomu, že bude moc horko. Odpovídám rázné NE.
„Aha a to proč jako?“ ptá se udiveně.
„Protože jsem to řekl.“
„Aha, dobře, protože jsi to řekl, noo.. tak dobře.“
Nekompromisně jsem se nedal. Toto razantní NE nikdo nečekal. Položme si 2 zásadní otázky. Proč to nečekal? A proč jsem to nechtěl dát na pozdější hodinu?
Začneme první otázkou. Jsem ve svých kruzích spíše znám jako člověk pasivní, nekuřák čili pasivní kuřák, dále člověk neutrální, neprojevující se. Zároveň jsou to věci, které mě samotného na sobě prostě serou a na kterých zároveň postupně pracuji, protože vím, že to ve skutečnosti nejsem já. Krom toho nekouření samozřejmě, to jsem rád, že nedělám. Organizoval bych nějaký fotbal dřív? NE, vysral bych se na to! Komunikoval bych s lidmi i přesto, že vím, že mi to budou komplikovat? NE, vysral bych se na to! Teď jsem se snažil něco vytvořit, zorganizovat, aktivně spojit pár lidí dohromady. Proto také to nekompromisní NE. Prostě to bude, jak jsem řekl. Prostě si pomalu zvykejte, že ve městě je od teď trošku jinej šerif. Víc aktivnější, víc neoblomný. Vo tom snad ale někdy příště. Neomlouvám se za to.
A druhá otázka, proč jsem to nechtěl dát na pozdější hodinu? Tak za prvé, znova, organizuji to já, takže to bude, jak říkám. To by si taky každý mohl stanovit vlastní čas a chodili bychom po jednom. Za další, chci si po těch 100 letech konečně zahrát. Dále, i kdyby bylo moc horko, tak si odpočneš, vydechneš, poliješ se třeba vodou. Pak jsem to stanovil dřív, ať můžeme společně strávit nějaký čas spolu, hrát klidně celý den nebo jak se nám bude chtít. To víte, po 100 letech nehrání má člověk prostě velké oči. Zkrátka to známe všichni – klasické výmluvy druhých. Buď je moc horko, nebo prší. Když je horko, vezmi si víc vody, když prší, nejsi kurva z cukru. Chceme hrát, jdeme hrát. Navíc, kdo může vědět, jak bude v neděli? Leda, že bys byl Alena Zárybnická či Dagmar Honsová.
Zelenič byl tedy nekompromisně odpálkován a uvidíme, jak se situace bude vyvíjet dál. Všichni tito 3 kamarádi měli mít každý ještě 1 kámoše, kterého přivedou. Samozřejmě s jedním velkým MOŽNÁ, abychom to zbytečně nekomplikovali. Den předem, v sobotu, jsem ještě zkusil jednoho kamaráda, ten se však se slzou v oku omluvil z nepřítomnosti, avšak plně podporuje naše sportovní aktivity. Takže nám drží palce alespoň na dálku. Díky. Nevadí. Snaha byla.
Máme tady Den D. Neděle. Plný počet účastníků stále není úplně znám. Nejdříve probereme kamaráda, kterého měl sehnat Oranžovič. Kamarád Oranžoviče, jakmile se dozvěděl, že se vlastně nehraje na trávě, ale na umělém tartanovém povrchu, a tudíž si nemůže vzít kopačky s kolíkama a nebude nám moci proděravět nárty šlapákama, byl velmi zdrcen a zklamán, protože se na trávu tolik těšil. Nakonec to završil výmluvnou esemeskou, že se omlouvá, že má rodinný oběd. Tak to bych si to rád ověřil a podíval se, co máte dnes k obědu.
K Zeleničovi se za chvíli vrátíme, nicméně co se týče Červeniče, mého držáka a jistoty, poprvé zklamal. V osudný den mi píše, že musí vzít v práci směnu za nemocného kamaráda. U něj ale naštěstí vím, že to tak je a žádná výmluva to není. No nedá se svítit.
A co se týče sestry, ta se radši pro jistotu celý týden neozývala, v domnění, že to nějak vyšumí do ztracena a ona nebude muset nikam jít. Nakonec jí člověk na poslední chvíli píše a volá, načež se mi dostala klasická „nečekaná“ výmluva na počasí: „vždyť prší“. Tak podívejte se, když Zelenič kňoural o horku, řekl jsem si tedy, že to počasí zařídím jinak. Tak jsem zařídil, jako správný komunista, který umí poručit větru a dešti, bouřku. Co byste furt chtěli? Nekňubové!
A nakonec Zelenič, ten jako jediný dokonce dokázal sehnat kámoše, který chudák byl ochotný cestovat v čase něco přes 20 km tam i zpět, aby si párkrát čutl do míče. Srdcař. Zeleničovi tudíž budiž odpuštěno počáteční dědkovské kňourání o počasí. Jednak byl jediný, kterému se podařilo sehnat člověka. Druhak donesl jídlo a na to se nezapomíná. A Treťjak – při našem dalším shledání mi oznámil, že další fotbalovou sešlost by přece jen zkusil zorganizovat on. Další zvrat v příběhu. Nevím, co se stalo, ale je to příjemné překvapení. Každopádně v tuto chvíli všichni ostatní odřekli a tak jsme byli nakonec 4.
Výsledek této fotbalové sešlosti je následující. Na fotbal to bylo zkrátka málo a tak jsme aspoň čutali na jednu bránu. Mám pocit, že jsme té hře říkávali autobus, ale stoprocentně bude mít víc názvů. Jako trest dostáváš balónem do prdele, když prohraješ. Nebudu to zdržovat, dostal jsem ten den 2x. (Odpoledne a pak ještě večer nášup, haha – prostor pro fantazii). Dvakrát jsem prohrál autobus. Pak jsem ještě prohrál i dvoukolový závod okolo hřiště s Oranžovičem, se kterým jsme se vsadili o pivo. Ale víte co? Chtěl jsem si zahrát. Chtěl jsem si kopnout po dlouhé době do balónu. Říkal jsem, že i kdybychom pobrali nějaké pocestné, jestli si s námi nechtějí zahrát fotbal, tak prostě jdeme hrát. Hochy, kteří by lezli po houpačkách, klouzačkách, prostě bereme všechny.
Zařídil jsem, aby nebylo moc horko. Zařídil jsem trochu deště, takže ano, ze začátku jsme zmokli. Pak se vše uklidnilo a stihli jsme i uschnout, takže nakonec bylo dobře, že jsem to organizoval na docela dřívější hodinu. Organizování čehokoliv vám bude vždy něco nebo někdo komplikovat. I pokud je to organizace velmi malá, jako tato. Ale to k tomu patří a s tím do toho musíš jít. Prostě jsem chtěl hrát za každou cenu. Za přítomnosti jakéhokoliv počtu lidí. Jdeme a ono to nějak vyjde, nějak se to vyvrbí. A ono to vyšlo. Zahráli jsme si. Přesně, jak jsem chtěl. Takže nakonec… nakonec jsem to i přes všechny prohry vyhrál já.