Poprvé v životě jsem se rozhodl napsat tzv. rozvahu čiže bilancování mého předchozího roku. Jelikož se mi toho událo na mé poměry docela mnoho a prožil jsem snad všechny druhy emocí, co existují, usoudil jsem, že je třeba se z toho všeho terapeuticky vypsat. Vysrat. A neposrat…
Hlavně čeho se událo mnoho, bylo mnoho pártošek. Ne, že by se mi nestaly i jiné věci, ale primárně to byl rok plný alkoholu, párty, overthinkingu (jak jinak) a třeba i absolvovaných koncertů. Klasickým způsobem bych mohl prohlásit, že co se alkoholu týká, nastal jakýsi návrat ke středoškolskému způsobu života. To znamená, že se lije tzv. furt. Dalo by se oponovat, že přece nemůže být spojitost jen v souvislosti s alkoholem, ale tak snad ses i něco naučil ne za ten rok?! A na to já odvětím, že ano, za ten rok jsem se naučil mnoho, ale ve škole jsem se nenaučil nic, tudíž pojítkem mezi rokem 2023 a středoškolským způsobem života zbývá pouze ten alkohol. Zkrátka, aniž bych to měl v plánu, byl ze mě party guy jak se sluší a patří. No jo, jenže po srandě, srandě, bývá problém, problém. Párty, párty, vyhoření(?). Anebo během roku postupné a plíživě přicházející vyhoření a proto samá párty, párty? Chichi chacha, ouvej, ouvej…
Leden byl ve znamení celorepublikového nedostatku flanelových košil, kdy se lidé hlavně z větších a velkých měst dočista pomátli a začali je ve velkém skupovat. Byla to obrovská letáková kampaň a já, jakožto největší Jura Baran ve stádě nemohl zůstat pozadu. Takto – nově vyfintěný šohaj jsem si následně mohl užít příjemné a vtipné divadelní představení Zkurvení havlisti s přítelkyní ve zkurveně známém ostravském Divadle Mír. Dále se mi jen tak mimochodem povedlo si říci v práci o zvýšení ohodnocení. Sice za ty nervy stále málo, nicméně si velmi skromně poklepnu na ramínko, neboť se v dalších krizových měsících roku ukázalo, že cokoliv navíc je vždy ku pomoci. Zimu jsme ukončovali velkolepou oslavou přítele a pozor, už to začíná, už jsme u výše zmíněných pártošek… Víkendovka proběhla úspěšně a my netrpělivě vyhlížíme, jakou párty nám přinese na dveře klepající Jaro Slávik.
Ještě než pořádně ono/onen Jaro přijde, přichází den, kdy jsem se narodil. Člověk by tedy předpokládal, že při příležitosti tohoto dne přijde ta největší párty roku. Paradoxně opak je pravdou a tento letošní párty guy své narozeniny z nějakého důvodu moc neslaví. Když píšu tento text, tak si uvědomuji, že je moc neoslavuji již několik let. Ideální je, když se mi v komorním stylu popřeje a chvíli posedíme u dobrého jídla a pití v nějaké dobré restauraci. Nicméně není důvod moc zoufat, jelikož hned za týden má narozeniny další přítel a tentokrát to vynahradila brutální párty už od rána. S pomalým rozjezdem, vyvrcholením a následnou dojezdovou afterparty na druhý den. Vše si sedlo takovým způsobem, že to považuji za jednu z nejlepších párty, jakou jsem absolvoval, za což zpětně děkuji.
Avšak je tady ještě poslední březnový víkend roku 2023, který přebíjí vše. Titul nejlepšího víkendu vyhrává pobyt s přítelkyní v pivních lázních. Víkend užitý na maximálních 100%, focus jeden na druhého na 100 %, vše jak má být. K tomu skvělé jídlo a skvělé pívko. Děkuji za strávený čas.
Dále se příběh nese ve znamení několika poprvé. A samozřejmě mnoha a mnoha alkoholu a poněkud překvapivě několika absolvovaných sportovních utkání. První návštěva restaurace poblíž mého bydliště, ve které jsem ještě nebyl a nějaké to pívo, první návštěva další restaurace poblíž mého bydliště, ve které jsem ještě nebyl a nějaké to pívo, nějaký ten prosecco fest a mnoho prosecca, první návštěva dvou barů poblíž mého bydliště, ve kterých jsem ještě nebyl a mnoho koktejlů a bůhví čeho ještě, návštěva dalšího koktejlového baru a mnoho koktejlů k tomu. A teď pozor.
Vyhrocený dvojzápas Vsetína se Zlínem (podotýkám dvojzápas, tudíž 2 dny), kdy se to nemohlo obejít bez píva, slivovice a ginu s Antoníčkem. Návštěva sedmého rozhodujícího zápasu Vítkovic s Mountfieldem, kdy to bohužel nedopadlo. Možná ale spíš dopadlo to pívo, to už si nejsem jist… Návštěva Baníku se Slavií, kdy to taky kromě píva nedopadlo dobře. Nicméně přichází vyvrcholení jara, kdy to dopadlo na výbornou se vším všudy.
Poprvé v životě jsem byl na zápase českého hokejového A týmu. Byl to přípravný zápas se Slovenskem před mistrovství světa. A jelikož dopadl vítězstvím, bylo třeba si na oslavu připít. Dali jsme jídlo, jeli jsme zpět a dali si v jedné hospůdce pár pív. Vše by dopadlo dobře a náramně, pokud bychom z ní vyšli a já bych šel domů spát. Jenže po cestě jsme zapluli ještě do druhé a to už se nemělo stát. Popíjeli jsme dál, spojili jsme se ještě s dalšími lidmi a jsou to zkrátka ty chvíle, kdy je přesně ta atmosféra, kdy se nikomu nechce domů a paří se dál. Ze druhé hospody jsme vyšli nad ránem – kecám, prostě ráno bylo v plném proudu, slunce už svítilo. Nicméně pořád by to nebyla žádná velká tragédie, nebýt toho, že to bylo ze čtvrtka na pátek a já měl jít normálně v pátek ráno do práce.
Jenže když to dopadlo jak to dopadlo a čím blíž se blíží ráno a vy v hospodě stále kalíte, zároveň víte, že to nemůžete dospat a pomalu se smiřujete s tím, že do práce prostě nepůjdete. Co nepůjdete, ani nemůžete jít. Tedy jet. Řídit. A tak jsem nešel. Stalo se to, že jsem poprvé v životě zkrátka a dobře nešel do práce, protože ráno, kdy normální lidé jdou ještě jednou v pátek do práce a těší se na víkend, my jsme teprve vycházeli ven z hospody, vožralí jak hovada. No nic, je čas spát a ráno moudřejší večera, respektive v tomto případě večer moudřejší rána. A že jsem měl přes den několik zmeškaných pracovních hovorů? Jebat! Musíte počkat přes víkend, až se z toho vyspím.
Avšak přes to přese všechno se žádná katastrofa nestala. Někde vzadu v hlavě jsem věděl, že si to můžu dovolit a když se v tento konkrétní den nedostavím, nic se nestane, protože jsem věděl, že si můžu ty věci přehodit na pondělí. Vítání jara, jak se sluší a patří.
Léto se odehrávalo ve stylu několika kulturních akcí a hudebních koncertů. Na jedné letní slavnosti jsme si dali Buty a Mig 21. O týden později pro větší úspěch ještě jednou Buty na vesnické veselce. O další týden později na jiné vesnické veselce Mňágu a Ždorp a velkolepé zakončení půlky prázdnin se konalo na výborném openair koncertě Tří sester. Mimo jiné jsme v kině zhlédli jeden z nejočekávanějších filmů roku – Oppenheimera. Souběžně s tímto zážitkem si v inkriminovaný víkend mé tělo řeklo, že si dá radšej střevní chřipku a užije si mnoho zábavy v jiné místnosti a bez vyrušování jakýmikoliv jinými radovánkami s partou blízkých. Ses posral v kině ne? Neposral, ani nepoblil a během těch 3 hodin se velmi divím, že se to nestalo. Zároveň to považuji za jeden z největších úspěchů roku. Víkendové poslání k posrání…
No nic, jdeme od toho. Dlouho jsem si nezabruslil. Na ledních bruslích. V létě. Když v srpnu poprvé otevřou zimák pro veřejnost, není lepšího nápadu jít si dovnitř zabruslit a mrznout, obzvlášť, když je venku nad 30. Pak vyjdete ven a zamlží se vám brýle, jak kdybyste vešli do sauny. Vzniká nám z toho krásná slovní hříčka čili letní lední bruslení. Nebo když po 100 letech zatoužíte vlézt na kolotoč. Nemyslím tím řetízkáč, myslím tím tento peklostroj. Hrdinsky jsem trošku přecenil své síly. Přikovaný k sedačce, v křeči, vyklepaný, vyfoukaný, brýle mi málem odletěly. Nejvtipnější a nejpotupnější/nejponižující bylo to, když vedle mě seděly dvě malé holky a ani nedutaly, ruce svěšené, bez držení. Nedutaly ne proto, že by v sobě měli nějaký kus adrenalinu, ony seděly naprosto znuděně, jak kdybychom doopravdy byly na nějakém řetízkáči. No konec, jeli jsme domů a dali jsme si radši pívo.
Jedno krásné pondělí si takto jdu po náměstí, lížu si zmrzlinu a vidím na plakátě, že v kině mají dávat Pelíšky. Kdy to má být? 21. 8. Jo aha, v den výročí okupace, tak to dává smysl. Jo aha, to je dnes. V kolik že to dávaj? 17:00. Kolik že je? 16:45. Aha, tak to bych teoreticky stíhal. A vstup? Zdarma! Kurva, negře, pročs to neřek hned! No tak to už nemusíš říkat nic, jdu tam. Dolížu před vchodem do kina svou zmrzku a vklouznu tam zadarmo jakoby nic a spontánně, neplánovaně si zhlédnu takto při pondělním odpoledni v kině retro projekci Pelíšků na starý rozzrněný film. Pro filmového fanouška sen a čistá nádhera, vesmír chtěl, abych tam prostě byl.
Srpen se taktéž nesl v duchu zařizování auta. Na stole byla spousta možností a alternativ a já nevěděl, jak a pro co se rozhodnout. Dlouho nic nevyhovovalo požadavkům, vyřizoval jsem nějaké další možnosti – vše bez úspěchu. Nakonec, když celý měsíc jezdíte pořád ve starém vraku, ačkoliv byste už neměli, když má propadlou technickou, se naserete, řeknete kamarádovi, ten zarešeršuje, doporučí, vybere, dáte prohlídku a nakonec auto na začátku září zvesela přepisujete. Easy peasy, když tomu někdo rozumí daleko víc než vy.
Od podzimu však začalo být více či méně jasnější, že něco nebude se mnou v pořádku. Popravdě úplně první příznaky se mohly dokonce objevovat už o prázdninách, ale jelikož vše nastupuje plíživě a pomalu, ani si toho nevšimnete a tím pádem ani neřešíte. Tradiční chata v Jeseníkách v polovině září ještě proběhla velmi náramně, stejně tak po týdnu oslava velkého jubilea mamky.
Avšak, tento text neslouží k rozebírání mého psychického stavu (k tomu možná poslouží text jiný), slouží pouze k bilancování celého roku, ale jelikož přes podzim vše vygradovalo, ovlivnilo to další věci v mém životě a bylo to to hlavní, co jsem řešil, tak alespoň krátce a stručně. Ve zkratce se má špatná nálada a energie v průběhu měsíců zhoršovala a zhoršovala, až jsem si začal všímat, že to nebude „jen“ špatná nálada a depka, ale bude to něco horšího. Možnost, že by to mohlo být vyhoření, padlo až někdy před Vánoci. Já jsem měl původní diagnózu, kterou jsem si sám stanovil, stanovenou na nastupující depresi. Ostatně deprese je jedním z průvodních jevů vyhoření. Nicméně do té doby tyto stavy neměly jméno, jen jsem věděl, že jsou a jsou čím dál horší. Spoustu věcí se hromadilo, stres, frustrace, negativní energie – tato sněhová koule se jen nabalovala, samozřejmě negativně působila i na ostatní lidi v mém okolí a pro jistotu s sebou vzala i fungující vztah.
Mezi tím jsem si dělal radost alespoň malými věcmi. Dělo se to nevykalkulovaně, ale naštěstí dělo. Třeba si sám zajít do kina na další z nejočekávanějších filmů roku – Zabijáci rozkvetlého měsíce. S kamarádem si jít začutat do tělocvičny. Strávit víkend ve Znojmě s mamkou a ségrou. Dny ke konci roku se ukrajovaly, požitý alkohol se nadále zvyšoval. Přišel čas na malý třídní sraz, na poněkud větší kostýmovou oldies párty, která stála za to a taktéž jsme navštívili poslední koncert letošního roku – Rybičky 48.
Poslední párty v roce byla jak jinak než ta silvestrovská, kterou jsem se proskotačil až do nového roku, Vánoce a svátky o týden dřív mám kvůli mému stavu (teď nemám na mysli alkoholový stav) spíš v mlze, než že bych si z nich něco pamatoval a nebo si je nějakým způsobem užil. Na stranu druhou by mi vůbec nevadilo, kdybych podobnou množinu věcí a událostí prožil i v následujícím roce, teď už jen třeba věřit, že v lepším rozpoložení. Kdo došel a dočetl až sem, může se za odměnu otevřít vesmíru jak lotosový kvítek, zkontrolovat si svou karmu a pustit si pěknou vyzenovanou devadesátkovou píseň. Dobrou noc.